Červenec 2018

Milostný dopis

5. července 2018 v 10:23 | Koloniala
Drahý,
víš přece, jak ráda ti přiřazuji tento titul. Slova v tvém posledním listu matou mé smysly. Cožpak už pro mne nechováš ten cit, kterým jsi mne tak dlouhou dobu spaloval ? Cožpak už mi nepatří tvé srdce ? Modlím se, ať se dočkám odpovědi. Jednou, před setměním v zahradě, pamatuješ ? Ptal jsi se, zda mám nějaký cíl. Tys chtěl být majetnějším a já, raději jsem neodpověděla. Avšak chtěla jsem, co doposud. Spatřit tě a sevřít tě ve svém náručí. Už napořád má lásko. Jen prosím, vyslyš mé přání a obdař mne odpovědí, ať už jakoukoliv.
Navždy tvá --..

Šťastné neštěstí - kapitola první, část první

4. července 2018 v 22:04 | Koloniala
Přemýšlím nad vším, co se za poslední dobu odehrálo. Neskutečné. Kde je můj stálý poklidný život, proč do mého života zasáhlo tolik událostí ? Je to jako včera. Ten den, kdy jsme s rodinou přišli o moc i panství. Přijížděli jsme zrovna do zámku, když nás na cestě zastavili stráže. Měli jsme pár minut, vzala jsem jen to nejcennější a spolu s rodinou prchla daleko mimo zemi. Dlouhou dobu jsme pak hledali útočiště u známých a u zbytku rodiny. Až nás k sobě pozval otcův nevlastní bratr. Zabydleli jsme se na jeho panství Lóte v severní zemi.
Na velkém panském sídle, s jeho přilehlými vesničkami mi nepřipadalo nic tak zvláštního, byl to rozlehlý zámek, už trochu chátrající, ale pořád dobře sloužil, jenže bylo tu o hodně víc poddaných a prostých lidí, kteří zámek dobře spravovali a dobře hospodařili i na svých podrobených, tedy strýcových polích. Což byl důvod strýcova bohatství a moci. Uměl dobře hospodařit s penězi a na rozdíl od mého bojácného otce, udržet si respekt. Hned po příjezdu nás strýc uvítal bohatou oslavou, na kterou pozval i okolní velkosedláky a šlechtice. Seděli jsme u velkého stolu a podávali se všelijaká jídla. Kančí na bazalce, krůtí jazýčky na Tokajském a i marinovaná hovězí pečeně. Neměla jsem chuť do jídla a tak jsem jen sledovala dění a usrkávala vína. Otec se strýcem seděli vedle sebe a debatovali o různých tazích ve společnosti, skoro jakoby se nás ta nepříjemná situace ani netýkala a matka vesele švitořila s tetičkou Ágnes a babičkou Marií o nových šatech na Jarní slavnost. Já seděla mezi sestřenicemi Kamélií a Annou a připadala si cizí. Neměla jsem si s nimi o čem povídat. U stolu seděli velkosedláci jako Jan Aurský, jeho bratr Jiří a další dva, jejichž jména jsem si nezapamatovala i se svými chotěmi a také šlechtici Josef Filipský se svým synem Alexem, který byl zhruba o pět let straší než já i s jeho chotí Angelikou a Adam z Chasé. Všichni se vesele bavili a já se mezi tím vytratila do zahrady. Procházela jsem ještě zapadanou zahradou, která pomalu vpouštěla jaro do svých zákoutí a s radostí se oddávala tichu, které bohužel narušoval dívčí smích mých sestřenic, které se chychotaly a natřásaly před sedláky a šlechtici, to hlavně před pohledným Alexem, který mi ale sympatický nepřipadal. Když jsem se vracela zpět ke stolu, slyšela jsem přijíždět koně a debata se najednou obrátila směrem k neznámému hostu. Vešel do místnosti a sedláci Jan a Jiří jo hned vřele vítali, spolu s dalšími. Celou dobu jsem z něj nemohla spustit oči. Měl krásné štíhlé, mužné tělo. Světlé vlasy sestříhané zhruba po ramena a vřelé milé oči. Choval se velmi plaše a slušně, narozdíl od ostatních, jen poslouchal. Všimla jsem si také jeho rukou, byly vypracované a sem tam měli pár mozolů, což ve mě vzbudilo zvědavost. Něčím mě ten neznámý přitahoval, sršila z něj volnost a divokost. Když se ho strýc vyptával na panství, mluvil jakoby všemu rozuměl a skvěle si popovídal i s otcem. Šla jsem opět na zahradu, přemýšlela jsem kdo to asi je. Poslouchala šumění stromů a už poměrně hlasitý hlahol, když v tom mě vyrušil něčí hlas. "Takhle sama by jste se tu potulovat neměla slečinko." Poznala jsem Alexe. "Čerpám tu klid, na oslavy moc nejsem jak jste si už asi všiml." "Všiml a všiml jsem si jak koukáte po tom sedlákovi, snad se Vám nezalíbil." Odpověděl s posměškem v hlase. "Ale jděte, pouze ho neznám, to přece nic neznamená." "Pamatuji si Vás jako maličkou, vyrostla jste do krásy." Rychle nadhodil a zřejmě čekal reakci jako u mých sestřenic. Já ovšem odpověděla jen "Děkuji", a vrátila se na oslavu. Otec se strýcem byli už v náladě a rozprávěli o všelijakých hloupostech co je napadli a matka stále řešila Jarní slavnost. Jen sestřenice se vytratili, zřejmě hledat Alexe. Šla jsem se posadit k sedlákům a poslouchala jejich historky když náhle Jiří veselým a pošklebným hlasem promluvil : "Vy se vlastně ještě neznáte, to abych to napravil, že jasnosti." "Zvládnu to sám." Řekl neznámý a stiskl mi ruku. "Vlastimil" řekl, usmál se a věnoval mi něžný polibek na stisknutou ruku. "Em" odpověděla jsem a usmála se na něj, věnoval mi zajímavý pohled. Poslouchala jsem vesele zážitky a bavila se s Vlastou, jak jsem mu zkráceně říkala. Vyprávěl mi o tom, jak chodí do lesa, že chtěl být myslivcem, jak se ctí příroda a také o vůni pole, v létě. Ale nic o něm, nic o jeho životě, jakobych ho znala věčně a přitom jsem o něm nic nevěděla. "Ráno jdu ke krmelci. Mohl bych Vám něco ukázat, pokud by jste chtěla." Řekl mi potichu. Rozhlédla jsem se a odpověděla. "Stejně bych se tu nudila a povídat si se sestřenicemi, není o nic lepší, než nuda, ale nesmí o tom nikdo vědět, otec by zřejmě nebyl nadšený." "Platí" usmál se na mě. "Sejdeme se u kříže, co Vy na to?" "Ano" A bylo dohodnuto. Nazítří jsem celá nedočkavá vzala tiše koně a vyjela ke kříži, vzala jsem si volnější a ne tolik přeplácané šaty, a taky pevnější boty. Čekal tam hezky ustrojený a na tváři měl krásný a milý úsměv. Skoro jsem až zčervenala. Vyjeli jsme po pěšině a já jela první. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Seskočili jsme z koně a uvázali je nedaleko řeky. "Dál půjdeme po svých, ale nevím jak ty Vaše šaty. Sice jste velmi krásná, ale praktické to není. "Nebojte se, bude to v pořádku." Odpověděla jsem a vydala se za ním.