Dopis

8. června 2018 v 8:41 | Koloniala
Drahý,
nemohu popsat, jak moc mi chybíš. Toužím po těch krasných chvílích, plných sladkého mámení smyslů. Toužím zase upadnout do tvé náruče a nechat se bezstarostně unášet tvým hlasem. Chci být dobývána a pokořena a to jen tebou. Protože, jen s tebou má můj život smysl. A bez tebe ? Bez tebe jsem osamocený list, potulující se po poušti, co čeká na to, až najde místonkam patří. A já přece patřím k tobě, není-li to tak ? Bývala jsem lehkomyslná a nepopírám, že stále jsem, ale nemám důvod tropit hlouposti, když vím, že na mě čekáš ty. Nezajímají mě opojné pohledy jiných, protože čekám na ten tvůj. Kdyby jsi snad jen slůvko napsal, něco milého, po čem by se mi srdce otřáslo, jako ten den. Krásný, podzimní den. Tak jsem tě potkala, byl jsi tak zvláštní a přece mě k tobě něco táhlo. Nezlob se prosím, že si takto vylévám srdce, vím, že to nemáš rád, ale pochop, slova znamenají hodně.
PS. VĚŘÍM, ŽE MÁŠ SRDCE NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ.

Navždy tvá ---...
 

Zlý a hodný

15. května 2018 v 12:38 | Koloniala
Mám pocit, že nikdo není úplně zkažený. Jen bojujeme se svým zlým JÁ. Totiž, dle mého názoru, každý máme své dvě JÁ. Né že bychom snad byli každý schizofrenik, ale prostě to tak většina lidí cití, aniž by se nad tím zamyslela. U něktěrých ten hodný a zlý žijí v harmonii, někdy hodný pohřbí toho zlého, ale v horším případě ten zlý jako velké monstrum, drží v řetězech toho hodného. Já mám takové dny, kdy to hodné JÁ, prostě nechám zmizet, myslím, že každý má takové dny, ale podstatou věci je, umět se ovládat. Tedy věta : "Ovládej se." Není zase tak úplně marná. Ale to temno, co číhá v každém z nás, jako temná mlha zastiňuje mysl, zatmavuje se a šíří se po celém myšlení, to nelze jen tak zastavit a myslím si, že je marné proti němu bojovat léky. Člověk sám ví, kdy má dost, kdy chce vše změnit a kdy si sám sáhl na vlastní dno. Pak se může postravit na nohy a to zlé JÁ prostě zavřít do krabice a zatížit jí kamenem vzpomínek na zlé období. Někdy to jde, někdy ne. Vhodná je i podpora okolí, které si počínání leckdy vyloží jako útok na vlastní osobu a vypustí naoplátku své zlé JÁ. Je to jako nějaký mechanismus. Přitom je to zbytečné, někdy stačí mít trpělivost i sám se sebou. Ať tak či tak, nikdy a nikdo nedělá špatné věci jen tak a je potřeba se zaměřit na to, proč to děláme, aby jsme mohli ovládat obě své zákeřné JÁ. Proč obě zákeřné ? Inu, občas jsme tak hodní, až jsme hloupí že ? Ale nevyplatí se, toho litovat, pomoc je potřeba všude a vždycky a zanevřít na všechny, kvůli hloupé zkušenosti, je přece zbytečné. A i tak by jsme měli dělat to, co nás baví a motivuje a hlavně to, co nám přijde vhodné, protože i to o nás něco vypovídá, i když.. dnes už na to kde kdo nehledí, ale my snad trochu ano ne? Nejde jen o vnější vzhled, ale hlavně o ten vnitřní.

Štěstí ?

11. května 2018 v 9:02 | Koloniala
Štěstí je nevyzpitatelná věc. Je jako fontána radosti. Když vám sedí na rameni, není nic, co by vás mohlo vyhodit ze hry. Jenže když seskočí.. BUM. Je konec. Můžete začít od znova. Při nejlepším, vstanete a půjdete dál. Stěžujete si, proč mě jen opustilo štěstí ? Hold nemám svůj den. Já myslím, že to tak není. Každý si své štěstí řídíme sami. Dle mého prostě existuje karma. Po našem : "Na každou sv.ni, se voda vaří." Když budete škodit, je jasné, že to nikdy nebude OK. Někteří jedinci mají "štěstí" a zatím na ně nedošlo, přijde to. Jenže co je vlastně špatně ? Když se koukám na obě strany mince, začínám v tom mít jasno. Není dobré dělat jen to, co je fajn pro vás a zase naopak. Spoléhejte na srdce, nejsou to jen řeči. Stačí úsměv, pozitivní nálada a alespoň kus srdce. Většinou se vám karma odmění. Ale na co si hrát na nějakou karmistku. Můj dnešní den, zřejmě porušil zákon karmy. Nebo alespoň jejího vnímání. Víte, na dnešku něco bylo. Dnes jsem byla šťastná, nemusela jsem vyhrát peníze, nebo dostat pochvalu na svůj outfit, byla jsem bezdůvodně šťastná. Ráno jsem zjistila, že mám ukradené kolo. "No tak půjdu pěšky." Pomyslela jsem si, ovšem stihl mi ujet autobus. A mezitím, co jsem sklízela vlnu neuznání, za pozdní příchod, pořád jsem si šeptala něco o citech, jaru, životě a o lásce. Stihla jsem si ještě koupit kafe, ale neochutnala jsem ho. Skončilo na mém novém kabátě. Když jsem se pak vracela domů, nějaký pán mi vynadal za neslušnou úpravu zevnějšku. Ale já si dál broukala zvláštní melodie a usmívala se, takže jsem měla pocit, že kdyby měl pán nůž, snad by mě probodl a uřízl kus mého politého kabátu, kterým by mě poté udusil. Když jsem přišla domů, padla jsem MU do náručí. Šeptal mi "Jaký byl tvůj den?" Jaky? "Šťastný." Je to jen o tom, koukat na svět i jinak. Možná zamilovaně, možná pozitivně, hlavně jinak.

Kam dál

Reklama