Milostný dopis

5. července 2018 v 10:23 | Koloniala
Drahý,
víš přece, jak ráda ti přiřazuji tento titul. Slova v tvém posledním listu matou mé smysly. Cožpak už pro mne nechováš ten cit, kterým jsi mne tak dlouhou dobu spaloval ? Cožpak už mi nepatří tvé srdce ? Modlím se, ať se dočkám odpovědi. Jednou, před setměním v zahradě, pamatuješ ? Ptal jsi se, zda mám nějaký cíl. Tys chtěl být majetnějším a já, raději jsem neodpověděla. Avšak chtěla jsem, co doposud. Spatřit tě a sevřít tě ve svém náručí. Už napořád má lásko. Jen prosím, vyslyš mé přání a obdař mne odpovědí, ať už jakoukoliv.
Navždy tvá --..
 

Šťastné neštěstí - kapitola první, část první

4. července 2018 v 22:04 | Koloniala
Přemýšlím nad vším, co se za poslední dobu odehrálo. Neskutečné. Kde je můj stálý poklidný život, proč do mého života zasáhlo tolik událostí ? Je to jako včera. Ten den, kdy jsme s rodinou přišli o moc i panství. Přijížděli jsme zrovna do zámku, když nás na cestě zastavili stráže. Měli jsme pár minut, vzala jsem jen to nejcennější a spolu s rodinou prchla daleko mimo zemi. Dlouhou dobu jsme pak hledali útočiště u známých a u zbytku rodiny. Až nás k sobě pozval otcův nevlastní bratr. Zabydleli jsme se na jeho panství Lóte v severní zemi.
Na velkém panském sídle, s jeho přilehlými vesničkami mi nepřipadalo nic tak zvláštního, byl to rozlehlý zámek, už trochu chátrající, ale pořád dobře sloužil, jenže bylo tu o hodně víc poddaných a prostých lidí, kteří zámek dobře spravovali a dobře hospodařili i na svých podrobených, tedy strýcových polích. Což byl důvod strýcova bohatství a moci. Uměl dobře hospodařit s penězi a na rozdíl od mého bojácného otce, udržet si respekt. Hned po příjezdu nás strýc uvítal bohatou oslavou, na kterou pozval i okolní velkosedláky a šlechtice. Seděli jsme u velkého stolu a podávali se všelijaká jídla. Kančí na bazalce, krůtí jazýčky na Tokajském a i marinovaná hovězí pečeně. Neměla jsem chuť do jídla a tak jsem jen sledovala dění a usrkávala vína. Otec se strýcem seděli vedle sebe a debatovali o různých tazích ve společnosti, skoro jakoby se nás ta nepříjemná situace ani netýkala a matka vesele švitořila s tetičkou Ágnes a babičkou Marií o nových šatech na Jarní slavnost. Já seděla mezi sestřenicemi Kamélií a Annou a připadala si cizí. Neměla jsem si s nimi o čem povídat. U stolu seděli velkosedláci jako Jan Aurský, jeho bratr Jiří a další dva, jejichž jména jsem si nezapamatovala i se svými chotěmi a také šlechtici Josef Filipský se svým synem Alexem, který byl zhruba o pět let straší než já i s jeho chotí Angelikou a Adam z Chasé. Všichni se vesele bavili a já se mezi tím vytratila do zahrady. Procházela jsem ještě zapadanou zahradou, která pomalu vpouštěla jaro do svých zákoutí a s radostí se oddávala tichu, které bohužel narušoval dívčí smích mých sestřenic, které se chychotaly a natřásaly před sedláky a šlechtici, to hlavně před pohledným Alexem, který mi ale sympatický nepřipadal. Když jsem se vracela zpět ke stolu, slyšela jsem přijíždět koně a debata se najednou obrátila směrem k neznámému hostu. Vešel do místnosti a sedláci Jan a Jiří jo hned vřele vítali, spolu s dalšími. Celou dobu jsem z něj nemohla spustit oči. Měl krásné štíhlé, mužné tělo. Světlé vlasy sestříhané zhruba po ramena a vřelé milé oči. Choval se velmi plaše a slušně, narozdíl od ostatních, jen poslouchal. Všimla jsem si také jeho rukou, byly vypracované a sem tam měli pár mozolů, což ve mě vzbudilo zvědavost. Něčím mě ten neznámý přitahoval, sršila z něj volnost a divokost. Když se ho strýc vyptával na panství, mluvil jakoby všemu rozuměl a skvěle si popovídal i s otcem. Šla jsem opět na zahradu, přemýšlela jsem kdo to asi je. Poslouchala šumění stromů a už poměrně hlasitý hlahol, když v tom mě vyrušil něčí hlas. "Takhle sama by jste se tu potulovat neměla slečinko." Poznala jsem Alexe. "Čerpám tu klid, na oslavy moc nejsem jak jste si už asi všiml." "Všiml a všiml jsem si jak koukáte po tom sedlákovi, snad se Vám nezalíbil." Odpověděl s posměškem v hlase. "Ale jděte, pouze ho neznám, to přece nic neznamená." "Pamatuji si Vás jako maličkou, vyrostla jste do krásy." Rychle nadhodil a zřejmě čekal reakci jako u mých sestřenic. Já ovšem odpověděla jen "Děkuji", a vrátila se na oslavu. Otec se strýcem byli už v náladě a rozprávěli o všelijakých hloupostech co je napadli a matka stále řešila Jarní slavnost. Jen sestřenice se vytratili, zřejmě hledat Alexe. Šla jsem se posadit k sedlákům a poslouchala jejich historky když náhle Jiří veselým a pošklebným hlasem promluvil : "Vy se vlastně ještě neznáte, to abych to napravil, že jasnosti." "Zvládnu to sám." Řekl neznámý a stiskl mi ruku. "Vlastimil" řekl, usmál se a věnoval mi něžný polibek na stisknutou ruku. "Em" odpověděla jsem a usmála se na něj, věnoval mi zajímavý pohled. Poslouchala jsem vesele zážitky a bavila se s Vlastou, jak jsem mu zkráceně říkala. Vyprávěl mi o tom, jak chodí do lesa, že chtěl být myslivcem, jak se ctí příroda a také o vůni pole, v létě. Ale nic o něm, nic o jeho životě, jakobych ho znala věčně a přitom jsem o něm nic nevěděla. "Ráno jdu ke krmelci. Mohl bych Vám něco ukázat, pokud by jste chtěla." Řekl mi potichu. Rozhlédla jsem se a odpověděla. "Stejně bych se tu nudila a povídat si se sestřenicemi, není o nic lepší, než nuda, ale nesmí o tom nikdo vědět, otec by zřejmě nebyl nadšený." "Platí" usmál se na mě. "Sejdeme se u kříže, co Vy na to?" "Ano" A bylo dohodnuto. Nazítří jsem celá nedočkavá vzala tiše koně a vyjela ke kříži, vzala jsem si volnější a ne tolik přeplácané šaty, a taky pevnější boty. Čekal tam hezky ustrojený a na tváři měl krásný a milý úsměv. Skoro jsem až zčervenala. Vyjeli jsme po pěšině a já jela první. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Seskočili jsme z koně a uvázali je nedaleko řeky. "Dál půjdeme po svých, ale nevím jak ty Vaše šaty. Sice jste velmi krásná, ale praktické to není. "Nebojte se, bude to v pořádku." Odpověděla jsem a vydala se za ním.

Dopis

8. června 2018 v 8:41 | Koloniala
Drahý,
nemohu popsat, jak moc mi chybíš. Toužím po těch krasných chvílích, plných sladkého mámení smyslů. Toužím zase upadnout do tvé náruče a nechat se bezstarostně unášet tvým hlasem. Chci být dobývána a pokořena a to jen tebou. Protože, jen s tebou má můj život smysl. A bez tebe ? Bez tebe jsem osamocený list, potulující se po poušti, co čeká na to, až najde místonkam patří. A já přece patřím k tobě, není-li to tak ? Bývala jsem lehkomyslná a nepopírám, že stále jsem, ale nemám důvod tropit hlouposti, když vím, že na mě čekáš ty. Nezajímají mě opojné pohledy jiných, protože čekám na ten tvůj. Kdyby jsi snad jen slůvko napsal, něco milého, po čem by se mi srdce otřáslo, jako ten den. Krásný, podzimní den. Tak jsem tě potkala, byl jsi tak zvláštní a přece mě k tobě něco táhlo. Nezlob se prosím, že si takto vylévám srdce, vím, že to nemáš rád, ale pochop, slova znamenají hodně.
PS. VĚŘÍM, ŽE MÁŠ SRDCE NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ.

Navždy tvá ---...
 


Zlý a hodný

15. května 2018 v 12:38 | Koloniala
Mám pocit, že nikdo není úplně zkažený. Jen bojujeme se svým zlým JÁ. Totiž, dle mého názoru, každý máme své dvě JÁ. Né že bychom snad byli každý schizofrenik, ale prostě to tak většina lidí cití, aniž by se nad tím zamyslela. U něktěrých ten hodný a zlý žijí v harmonii, někdy hodný pohřbí toho zlého, ale v horším případě ten zlý jako velké monstrum, drží v řetězech toho hodného. Já mám takové dny, kdy to hodné JÁ, prostě nechám zmizet, myslím, že každý má takové dny, ale podstatou věci je, umět se ovládat. Tedy věta : "Ovládej se." Není zase tak úplně marná. Ale to temno, co číhá v každém z nás, jako temná mlha zastiňuje mysl, zatmavuje se a šíří se po celém myšlení, to nelze jen tak zastavit a myslím si, že je marné proti němu bojovat léky. Člověk sám ví, kdy má dost, kdy chce vše změnit a kdy si sám sáhl na vlastní dno. Pak se může postravit na nohy a to zlé JÁ prostě zavřít do krabice a zatížit jí kamenem vzpomínek na zlé období. Někdy to jde, někdy ne. Vhodná je i podpora okolí, které si počínání leckdy vyloží jako útok na vlastní osobu a vypustí naoplátku své zlé JÁ. Je to jako nějaký mechanismus. Přitom je to zbytečné, někdy stačí mít trpělivost i sám se sebou. Ať tak či tak, nikdy a nikdo nedělá špatné věci jen tak a je potřeba se zaměřit na to, proč to děláme, aby jsme mohli ovládat obě své zákeřné JÁ. Proč obě zákeřné ? Inu, občas jsme tak hodní, až jsme hloupí že ? Ale nevyplatí se, toho litovat, pomoc je potřeba všude a vždycky a zanevřít na všechny, kvůli hloupé zkušenosti, je přece zbytečné. A i tak by jsme měli dělat to, co nás baví a motivuje a hlavně to, co nám přijde vhodné, protože i to o nás něco vypovídá, i když.. dnes už na to kde kdo nehledí, ale my snad trochu ano ne? Nejde jen o vnější vzhled, ale hlavně o ten vnitřní.

Štěstí ?

11. května 2018 v 9:02 | Koloniala
Štěstí je nevyzpitatelná věc. Je jako fontána radosti. Když vám sedí na rameni, není nic, co by vás mohlo vyhodit ze hry. Jenže když seskočí.. BUM. Je konec. Můžete začít od znova. Při nejlepším, vstanete a půjdete dál. Stěžujete si, proč mě jen opustilo štěstí ? Hold nemám svůj den. Já myslím, že to tak není. Každý si své štěstí řídíme sami. Dle mého prostě existuje karma. Po našem : "Na každou sv.ni, se voda vaří." Když budete škodit, je jasné, že to nikdy nebude OK. Někteří jedinci mají "štěstí" a zatím na ně nedošlo, přijde to. Jenže co je vlastně špatně ? Když se koukám na obě strany mince, začínám v tom mít jasno. Není dobré dělat jen to, co je fajn pro vás a zase naopak. Spoléhejte na srdce, nejsou to jen řeči. Stačí úsměv, pozitivní nálada a alespoň kus srdce. Většinou se vám karma odmění. Ale na co si hrát na nějakou karmistku. Můj dnešní den, zřejmě porušil zákon karmy. Nebo alespoň jejího vnímání. Víte, na dnešku něco bylo. Dnes jsem byla šťastná, nemusela jsem vyhrát peníze, nebo dostat pochvalu na svůj outfit, byla jsem bezdůvodně šťastná. Ráno jsem zjistila, že mám ukradené kolo. "No tak půjdu pěšky." Pomyslela jsem si, ovšem stihl mi ujet autobus. A mezitím, co jsem sklízela vlnu neuznání, za pozdní příchod, pořád jsem si šeptala něco o citech, jaru, životě a o lásce. Stihla jsem si ještě koupit kafe, ale neochutnala jsem ho. Skončilo na mém novém kabátě. Když jsem se pak vracela domů, nějaký pán mi vynadal za neslušnou úpravu zevnějšku. Ale já si dál broukala zvláštní melodie a usmívala se, takže jsem měla pocit, že kdyby měl pán nůž, snad by mě probodl a uřízl kus mého politého kabátu, kterým by mě poté udusil. Když jsem přišla domů, padla jsem MU do náručí. Šeptal mi "Jaký byl tvůj den?" Jaky? "Šťastný." Je to jen o tom, koukat na svět i jinak. Možná zamilovaně, možná pozitivně, hlavně jinak.

Kam dál